Na otázku odpovedá Juraj Červenák, Aneta Čižmáriková, Marja Holecyová, Jaroslav Polák a ja.

Pod mojim článkom Zopár rád pre začínajúcich autorov sa rozprúdila zaujímavá diskusia o tom, do akej miery sú pre spisovateľa dôležité osobné zážitky. Zaznel aj názor, že pri sci-fi a fantasy literatúre vlastné zážitky ani nie je možné získať.

Keďže ide naozaj o zaujímavú tému s rôznymi uhlami pohľadu, opýtal som sa niekoľkých známych spisovateľov/iek a blogerov/iek na ich názor. Všetky pohľady vznikli nezávisle od seba, naozaj sme od seba neodpisovali – ani ja od Juraja :)

 

*

 

Juraj Červenák – autor fantasy románov, napríklad Strážcovia Varadína alebo Brána Irkally.

Že pre sci-fi a fantasy nemusí mať človek “nažité”? To je častý začiatočnícky omyl. Príbeh je príbeh, bez ohľadu na kulisy. Je jedno, či sa odohráva v dnešnej Bratislave, alebo na kozmickej lodi, alebo v stredovekom hrade. Vždy potrebuje živé, dýchajúce postavy a funkčné vzťahy a motivácie. A tie autor dokáže modelovať len na základe svojich skúseností. Inak tvorí len nejaké odpozorované schematické žánrové figúrky, ktoré čitateľa vonkoncom nezaujímajú. Ak teda niekto tvrdí, že napr. pre fantasy si nemá ako “nažiť”, tak vlastne netuší, že dobrý príbeh nespočíva len v opisoch šermovania a zabíjania drakov.

 

*

 

Aneta Čižmárikováblogerka a knižná recenzentka

Každý máme do menšej či väčšej miery rozvinuté pozorovacie schopnosti. No nie každý ich dokáže spracovať na literárnej úrovni. Životné príbehy ľudí ma fascinujú a obávam sa, že ani vo fantastike by to bez nich nešlo.

Literatúra ako taká sa predsa točí okolo príbehov ľudí, v kultúre sme oveľa viac antropocentrickí než povedzme v otázkach fungovania vesmíru (keďže mnohí z nás už sú ochotní pripustiť, že nie sme jeho stredom;-).

Niekto povie, že knihy sa dajú písať aj bez osobného prežitku, a je tiež pravda, že drvivá väčšina beletrie nie sú autobiografické romány. Z môjho pohľadu spracúvajú zložitý mix osobných prežitkov, odpočutých osudov, odpozeraných skúseností aj vnútorného rozpoloženia. Okrem obsahu je však veľmi dôležitá forma a štýl.
Volím teda zlatú strednú cestu a tvrdím, že pri písaní príbehu nie je absolútne nevyhnutná bezprostredná empíria, ale skôr analyticko-syntetické vnímanie a následne to ostatné, čo vedie k položeniu spracovaných myšlienok na papier. Keby mali spisovatelia naozaj prežívať všetko o čom píšu, asi by im na tvorbu nezostal čas. A v konečnom dôsledku nie je podstatné, či vám niekto vyrozpráva životný osud reálnej osoby, o ktorom si poviete, že “také príbehy píše iba život” alebo či podobne zamotaný osud vymyslí spisovateľ na základe spomínaného mixu.

Pre fantastiku platí to isté, ibaže k reálnemu základu pribúda vedecko-fantastický, mytologický alebo iný fantastický element, ktorý vyžaduje od autora zase ďalšie špecifické vlastnosti. Ktorýkoľvek literárny žáner by bol bez ľudských príbehov ochudobnený o to najdôležitejšie, čo nás všetkých zaujíma.

Inak povedané, nemusíte byť čarodejníkom alebo mafiánom, aby ste o nich písali knihy, ale musíte byť skvelým pozorovateľom i autorom, aby vaše príbehy čitatelia prijímali a milovali. To nezriedka kladie na spisovateľa oveľa vyššie nároky, než len osobnú skúsenosť.

 

*

 

Marja Holecyová – autorka fantasy série Mariotovi dediči

Všetci vychádzame z vlastných skúseností. Veď tie ovplyvňujú naše myslenie a teda aj myšlienky, ktoré chceme dať na papier. Pre mnohých je fantasy len “také to vymyslené, vyfantazírované”, preto mnohí trpia domnelou predstavou, že fantasy autori sú len snílkovia, ktorí nestoja pevne nohami na zemi. Ale aj v našich príbehoch je kus reálneho – v skutočnosti sú naše príbehy porovnateľné s tými príbehmi, ktoré sa odohrávajú v reálnom, príp. historickom prostredí. Tiež sú fantáziou autora (niekedy aj mnohé “knihy založené na skutočnosti”), len my sa nepredstierame, že sme tie naše výmysly vytiahli z reality. My ju jednoducho len dopĺňame a rozširujeme hranice čitateľovej fantázie. A na to potrebujeme zážitky z reality, potrebujeme impulzy, ktoré posunú našu fantáziu ďalej a vytvoria tie “vymyslené príbehy”.
Povedať, že autori nepotrebujú reálne zážitky na to, aby mohli tvoriť je asi to isté, ako povedať, že kuchár nemusí nakupovať suroviny na to, aby mohol variť.

 

*

 

Jaroslav Polák – spisovateľ a bloger, autor kníh Conan – Třetí krok do hlubin, Bizarní atraktor a ďalších

 

Jsem toho názoru, že fantastika je ideální žánr pro mladé a začínající introvertní spisovatele, kteří chtějí psát, cvičit se v řemesle, ale nemají ještě dostatek hlubokých zkušeností s reálným světem, které by mohli reflektovat. Je to například mnohem lepší, a pro čtenáře zajímavější, než povídky o nešťastné lásce. Jak však v tomto případě autor pracuje se svou vlastní, byť třeba i jen nevelkou, životní zkušeností? Je možné realisticky psát o něčem, co člověk nezažil a ani zažít nemohl? Vynikající díla sci-fi a fantasy ukazují, že to možné je, současně však také nelze pominout skutečnost, že byla ve své většině napsána již zralými autory. Životní zkušenost se v nich tedy bezpochyby nějak odráží.

Než se dostanu k transformaci životní zkušenosti do oblasti fantastiky, musím zmínit jeden specifický žánr, jímž je to, čemu říkám „zjevená literatura“. To jsou díla, kde skrze autora zčásti nebo úplně promlouvá cosi zvenčí (nebo případně z nedosažitelných hlubin jeho nevědomí, což je prakticky totéž). Sem patří autoři jako Meyrink, Kubin, Lovecraft a do značné míry třeba i Kafka. A spolu s nimi spousta jiných autorů, často beznadějně špatných, protože pokud se sebezajímavější obsahy nevědomí pohrnou do vědomí někomu, kdo nemá dar slušně stylizovat, nedá se to číst. Tento typ psaní má v sobě cosi prorockého, mystického či náboženského, nejde ani tak o literaturu v běžném slova smyslu, člověk na to nemá příliš vliv, je to něco, co přichází… Autor je spíše médiem než tvůrcem, míra jeho životních zkušeností v běžném životě zde nehraje velkou roli, postavy mají specifický náboj, často jsou spíše mýtickými průvodci jinými světy, než živými lidmi, případně mají metaforický nebo symbolický charakter. Psaní tohoto druhu se prostě děje a autor může nanejvýš pilovat výše zmíněnou stylistiku. Nicméně i v tomto případě je zvládnuté řemeslo výhodou – ani ten sebeinspirovanější básník nenapíše sonet, pokud neví, jaká má sonet pravidla.

Nyní se však vrátím ke klasičtějším formám vyprávění, v nichž nejde tolik o manifestaci sil, nad nimiž autor nemá vědomou kontrolu, ale o příběh, jenž spisovatel záměrně a uvážlivě tká. Jak tedy věrohodně popsat zkušenost Fremena na planetě Arrakis, vnitřní svět hobita ve Středozemi či třeba strachy a naděje čarodějova učně libovolného druhu, například Harryho Pottera? Pomíjím mimochodem otázku, jak takové světy vymyslet – to je totiž mnohem jednodušší, fantaskní světy umíme vymýšlet už od dětství, stačí tuto schopnost jen trochu oživit (doporučuji shlédnout opravdu silný film Most do země Terabithia). Víme, že vykreslit psychologii hrdiny v prostředí zásadně odlišném od naší reality jde, víme to, protože těm příběhům věříme, ale jak se to děje? Myslím, že autor v takové chvíli intuitivně (spíše než cíleně a záměrně, i když ani to nelze u některých spisovatelů vyloučit) používá podobnou techniku, s jakou naše mysl vytváří sny, tedy skládá k sobě různé zkušenosti z běžného života novým způsobem. Dále zde hraje roli schopnost, jež nás učinila tak úspěšným živočišným druhem, totiž schopnost předjímat myšlenky jiných lidí. Docela jistě se zde uplatňuje princip analogie: Být na vesmírné lodi bude podobné jako být na lodi atd. V případě různých magických schopností je to poměrně snadné: Snad každý z nás někdy fantazíroval, jaké by to bylo, kdyby nějaké měl (a kdo takto nefantazíroval, ať nepíše fantasy!). Většinou tomu bylo v době dětství a dospívání – stačí si vzpomenout, a Harry Potter je na světě. Důležité ale je mít z čeho skládat. Pokud máme jen omezenou zkušenost s lidmi a jejich povahami, vystačíme si s tím na několik povídek, ale po nějaké době se naše psaní nevyhnutelně stane stereotypním. Proto pokládám osobní zkušenost a sociální kontakt za důležité, chceme-li mít ve svých příbězích uvěřitelné a zajímavé hrdiny. Objevila se otázka, zda je možné osobní kontakt nahradit četbou, tedy čerpat inspiraci z jiné beletrie. Myslím, že to jde a vím o konkrétním spisovateli, který píše výtečně, a jehož postavy (asi ne všechny, ale některé určitě) jsou takto inspirované. Ono to tedy trochu zavání vykrádáním – nějaký spisovatel „ztrácí čas“ sociálním kontaktem, napíše dílo s báječnými charaktery, a pak mu je někdo vezme a přesadí do svého příběhu. Ale neodsuzuji to. Nicméně je dle mého názoru vhodné toto přesazování dělat podobně, jako přesazujeme reálné povahy lidí do fantaskního světa. Tedy nepůjčovat si povahy fantasy hrdinů pro jiná fantasy díla, ale když už, tak použít povahokresby například z klasické literatury. Co tímto způsobem ztrácíme? Ztrácíme příležitost uvést do literárního světa zcela novou a jedinečnou psychologii postavy. Riskujeme, že některý čtenář řekne: Pěkné, ale tahle postava je v podstatě (třeba) Ivan Karamazov přesazený do fantasy světa.

Podobně, jako je možné povahokresby vyčíst, je možné je i „vykoukat“ z filmů či divadla. Zde ovšem hrozí větší riziko: Postavy ve filmech jsou jen málokdy opravdu věrohodné. Často jsou spíše šablonovité, což v případě filmu skousneme, ale v povídce či románu se taková postava stane karikaturou. O divadle to platí dvojnásob – mnohá skvělá a uvěřitelná postava z divadelní hry by se v románu stala vpravdě teatrální. Osobně si myslím, že inspiraci pro postavy by měl z divadla či filmu čerpat jen ten, kdo má onu reálnou zkušenost nabytou sociálním kontaktem, nikoli ten, kdo hledá způsob, jak se sociálnímu kontaktu vyhnout a nahradit jej nějakým jiným zdrojem.

Jako zajímavý zdroj inspirace (nejen) pro autory fantastiky je třeba zmínit hry na hrdiny, tedy role playing games, které člověku umožňují být na chvíli někým jiným, vyzkoušet si jiné myšlení, jiný pohled na život, a také způsoby, jak reagovat na zcela fiktivní situace. Osobně pokládám zkušenost s hraním RPG, konkrétně Dračího doupěte, za něco, co mne v mém psaní ovlivnilo měrou zcela zásadní.

Co říci na závěr? To, co zde bylo napsáno, je z didaktických důvodů zjednodušující a schematické. Skutečně brilantní dílo v sobě má kus zjeveného, na autorovi nezávislého, obsahu, odráží bohatou životní zkušenost i inspiraci z literatury, filmu či divadla, reflektuje naléhavost životního pocitu autora či celé kultury a doby a navíc někdy i kreativně porušuje pravidla, jež by měla být pro začátečníka závazná.

Nicméně , abych se vrátil k tématu úvahy: Čím více inspiračních zdrojů z těch nejrůznějších stran, tím lépe. A životní zkušenost v reálném světě a s reálnými lidmi je, spolu se zjevením, ten nejstarší a nejosvědčenější z inspiračních zdrojů. Věřím a doufám, že tomu tak bude i nadále.

 

*

 

Na záver prikladám aj svoj názor:

Osloveným autorom ďakujem za ich pohľady na vec.

Ako to vidíte vy? S ktorým postojom sa najviac stotožňuje vaša vlastná skúsenosť?

 

*

 

Ďalšie tipy na písanie si môžete pozrieť v kategórii Textová masakra.